Po naší planetě je rozeseta celá řada míst, která byla v minulosti osídlena lidmi, avšak v současné době jsou prostá trvalých rezidentů. Tento stav může mít mnoho příčin. Na vině může být kupříkladu jaderná havárie nebo třeba vyčerpání nerostného bohatství, jež do té doby činilo ono konkrétní místo atraktivním pro život. Rozhodnutí ponechat bez stálých obyvatel místo, které bylo dříve osídleno a následně jej postihla nějaká katastrofa, lze rovněž chápat jako výraz piety. V následujícím článku si představíme oblasti, které spojuje jak skutečnost, že na jejich území nežijí žádní stálí obyvatelé, tak rovněž fakt, že se jedná o místa se zajímavou a mnohdy velmi pohnutou historií.
Do historie severoukrajinského města Pripjať, ležícího při hranicích s Běloruskem, fatálně zasáhl výbuch v jaderné elektrárně Černobyl, ke kterému došlo 26. dubna 1986. V té době padesátitisícové město, které bylo vybudováno v roce 1970, aby se stalo domovem především pro pracovníky elektrárny a jejich rodinné příslušníky, bylo po tragickém výbuchu evakuováno. Stalo se tak prototypem "města duchů", to znamená sídla, které bylo z různých důvodů opuštěno a nikdy nedošlo k jeho obnově. V současné době je tedy Pripjať obřím skanzenem sovětského města z 80. let 20. století, kde se čas náhle zastavil. Na mnoha místech je patrný shon, ve kterém jej obyvatelé opouštěli. Budovy a další městské prostory chátrají, rozpadají se a zarůstají plevelem. Takřka všechno, co se dalo odnést a mělo nějakou cenu, bylo během čtvrtstoletí, které od tragédie uplynulo, ukradeno. Prostředí v Pripjati je stále zamořeno natolik, že zatím není možné, aby byla oblast rekultivována a stala se opět místem vhodným k životu. Město a jeho okolí je však v posledních zhruba deseti letech častým cílem turistů, kterým ukrajinské společnosti zprostředkovávají jednodenní vstup s průvodcem do této uzavřené zóny, jejíž území se rozprostírá v okolí 30 kilometrů od elektrárny.
Při pohledu na středověké městečko Craco, rozkládající se na strmých kopcích slunného jihoitalského regionu Basilicata, napadají člověka přeci jen o mnoho optimističtější myšlenky, než tváří v tvář černobylské zkáze. Město Craco má dlouhou historii sahající až do 11. století. Během tisíce let své existence dokázalo překonat morové rány i jiné dějinné zkoušky a na konci 19. bylo domovem dvou tisíc obyvatel. Vinou zemětřesení a sesuvů půdy však bylo městečko stále hůře obyvatelným a poslední starousedlíci jej opustili začátkem 60. let 20. století, kdy přesídlili do blízkého údolí. Od té doby bylo historické Craco ponecháno svému osudu a čas od času ožívá pouze před objektivy kamer, neboť si jej kvůli jeho zajímavým exteriérům vybírají filmaři.
Jednou z nejpůsobivějších připomínek hrůz druhé světové války, která mnohého člověka zasáhne více, než ten nejpietnější pomník, je vesnice Oradour-sur-Glane, ležící ve středu Francie. Dne 10. června 1944, tedy bezprostředně po vylodění Spojenců v Normandii, se zde totiž odehrál masakr, během kterého jednotky SS bez sebemenšího slitování zavraždily 642 obyvatel Oradour-sur-Glane, a to včetně žen a dětí. Po skončení války prezident Francouzské republiky, generál Charles de Gaulle, rozhodl, že v upomínce na německé válečné zločiny budou trosky ponechány v tom stavu, v jakém se nacházely po válce a nebudou nikdy přestavěny. I v dnešních dnech tak mají turisté, procházející původní vesnicí Oradour-sur-Glane, možnost na vlastní oči spatřit vraky automobilů a rozvaliny budov přesně tak, jak vypadaly po utichnutí zbraní druhé světové války, nejhrůznějšího konfliktu našich dějin. Nedaleko trosek pak vyrostla nová vesnice stejného jména, v níž se nachází i muzeum informující návštěvníky o podrobnostech masakru.
Jak dokazuje příklad japonského ostrova Hašima, rovněž známého pod jménem Gunkanšima, na naší planetě existují nejen města, ale i celé ostrovy duchů. Hašima, kousek pevniny ve vlnách Japonského moře v prefektuře Nagasaki, byl osídlen mezi léty 1887 až 1974. Na konci 19. století se zde začalo těžit uhlí a postupem let vyrostly na ostrově nejen stavby bezprostředně nutné k provozu dolů, ale i budovy, v nichž byly ubytováni horníci a další pracovníci těžební společnosti. Na sklonku 50. let 20. století zde žilo přes pět tisíc lidí. Význam uhlí však postupně začal klesat a roku 1974 byla těžba definitivně zastavena. Všichni lidé do jednoho se odstěhovali, zůstaly po nich ale bloky panelových domů a veškeré další stavby, které byly ponechány svému osudu. Přerod průmyslově významného ostrova v ostrov duchů tak byl dokonán. Neudržované budovy chátraly a poškození některých z nich bylo natolik závažné, že se zřítily. Po 35 letech od uzavření ostrova však došlo k jeho omezenému znovuotevření. Díky japonským turistickým agenturám si dnes mohou i cestovatelé prohlédnout chátrající průmyslové a obytné budovy, o jejichž obnově se vzhledem k jejich nyní již historické hodnotě uvažuje.
Bodie, od roku 1961 Národní kulturní památka, je opuštěné město nacházející se v pohoří Sierra Nevada v kalifornském okresu Mono. Původně nevelké město, jehož boom způsobila zlatá horečka a překotný rozvoj těžařského průmyslu v závěrečné čtvrtině 19. století, mělo v čase největšího rozpuku přes sedm tisíc obyvatel a patřilo k jedněm z nejdůležitějších kalifornských měst. Hlavní třídu lemovalo 65 saloonů, sídlily zde významné bankovní domy, byla zde čínská čtvrť, hřbitov, kostely i red light district. Jak však význam těžby zlata klesal, obyvatelé ze svých domovů odcházeli, počet rezidentů se nadále tenčil a ve 40. letech již ve městě nebylo živáčka. Město duchů chřadlo a nevyhnuli se mu ani rabující vandalové. Obrat k lepšímu nastal začátkem 60. let, kdy bylo město prohlášeno za památku. Bodie je otevřené zájemcům z řad turistů, kteří mohou dnes procházet jeho ulicemi i budovami z konce 19. a začátku 20. století, v nichž se zachovalo autentické vybavení.
Kolmanskop, město duchů v poušti Namib |
Klíčová slova: Ukrajina, Itálie, Francie, Japonsko, USA, Namibie
V diskusi zatím není žádný komentář...
|
||||||||||||||