Když se řekne cestování, tak si
většina lidí ihned vybaví moře, krásné písčité pláže nebo
úchvatná pohoří. V posledních letech se ale k těmto tradičním
věcem, které jsou odjakživa spojeny s cestováním přidává
cestování za gurmánskými zážitky. Stále více lidí se vydává
do různých koutů světa nejen kvůli jejich přírodním krásám,
historickým památkám, ale také kvůli jejich netradičním
pokrmům a nápojům. Každá země na světe má svou kuchyni, své
speciality, národní jídla a delikatesy. Pokud máte rádi jídlo,
pití a řadíte se mezi gurmány, tak vás určitě budou zajímat
následující odstavce, kde se dočtete kam a na jaké netradiční
gurmánské zážitky se můžete vydat procvičit vaše chuťové
pohárky.
Ryba fugu
(takifugu/říční prase) je zřejmě nejznámějším příkladem
exkluzivního jídla, které je pro mnohé nezapomenutelným
gurmánským zážitkem, který ale může být také vaším
posledním, jelikož vám při konzumaci této ryby může jít i o
život. Ryba fugu z rodu čtverzubců patří totiž mezi
nejjedovatější zvířata na naší planetě a její konzumace je v
Japonsku oblíbenou adrenalinovou zábavou připomínající ruskou
ruletu. Játra, kůže a pohlavní orgány čtverzubce totiž
obsahují jed tetrodotoxin, který je až dvanáctsetkrát silnější
než kyanid draselný známý také jako cyankáli. Jedna ryba tak
obsahuje množství jedu, které by dokázalo usmrtit 30 dospělých
lidí.
Pokrm z ryby fugu
tak může v Japonsku připravovat jen několik kuchařů, kteří
absolvovali dva roky přísného školení, po kterém úspěšně
složily přísné zkoušky a získali speciální licenci. Příprava
masa z této ryby je tak doslova chirurgickým zákrokem, během
kterého musí kuchař pečlivě oddělit jedovaté orgány od masa,
které se následně servíruje ve tvaru květu nebo jako sašimi
(velice tenké plátky se zeleninovou oblohou, které se namáčejí
do sójové či citrusové omáčky). Všichni kuchaři používají
na přípravu a vykuchání čtverzubce speciální nůž – fugu
hiki, který je uložen ve speciální krabici a nesmí přijít do
styku s ostatním kuchařským náčiním. Menu s rybou fugu se dá v
gurmánských čtvrtích Tokia, Ósaky či Kjóta pořídit za 1200
korun.
|
|
Islandská specialita Hakárl |
Hakárl je islandská specialita,
která je určena pro odvážlivce s opravdu silnými
žaludky, které hned tak něco nerozhází. Hluboce fermentované
kousky žraločího masa každého ihned omráčí svou pronikavou
vůní a chutí. Jedná se o místní pochoutku připravovanou ze
žraloka malohlavého. Tento žralok je nejseverněji žijící ryba,
která aby se mohla účinně vyrovnávat s nízkou teplotou vody a
její vyšší slaností, potřebuje mít maso doslova nasáklé
dusičnatými látkami. Jeho otevřené útroby tedy silně zapáchají
močovinou a v syrovém stavu je pro člověka maso jedovaté.
Příprava této pochoutky je časově velice náročná, obvykle
minimálně 6 až 12 týdnů, při kterých je maso podrobeno kvašení
pod velkým tlakem, při kterém z něj škodlivá látka vyteče.
Když je fermentace dokončena, tak se maso nařeže na pruhy a
zavěsí do průvanu, kde se 4 až 5 týdnů suší. Po vysušení se
odstraní tmavý povlak a maso se nakrájí na kostičky (prodává
se v obchodech zatavené v igelitu a konzumuje se pomocí párátek).
Maso má silný specifický zápach po amoniaku a pikantní chuť
připomínající uleželý sýr.
Skotsko – Haggis
|
|
Skotské národní jídlo haggis |
Haggis je tradiční a zároveň
národní skotské jídlo, které jako součást slavnostního menu
nesmí chybět u dvou nejvýznamnějších skotských svátků –
Burns' Supper (25. ledna) a svátku svatého Ondřeje (30.
listopadu). Ani tento pokrm není pro slabé nátury, takže si
pozorně přečtěte následující řádky, dříve než si Haggis
ve Skotsku objednáte k jídlu. Tento slavností pokrm se skládá z
ovčích vnitřností (srdce, játra, plíce), ovčího loje, cibule,
koření, sůl a ovesné vločky.
Celá směs těchto ingrediencí se
hodinu a půl vaří zabalena v ovčím žaludku, ve kterém se také
následně servíruje. Jako příloha se používá šťouchaný
brambor a šťouchaný tuřín (kedlubna). Haggis se servíruje za
zvuku skotských dud, kdy ho vybraná osoba po přednesu básně
národního básníka Roberta Burnse slavnostně naporcuje.
Itálie – Casu Marzu
Mezi vyhlášené italské speciality
nepatří jen pizza, špagety a pasta, ale také sýr Casu Marzu ( v
překladu shnilý sýr), který Evropská unie dokonce zakázala
kvůli bezpečnostním rizikám prodávat. Tato sýrová specialita
se vyrábí na Sicílii, kde se vytváří z místní varianty sýra
Pecorino Sardo (sýr z ovčího mléka). Výroba sýru vypadá takto:
Mléko se na nejdříve nahřeje a nechá se na tři týdny uležet.
Během této doby se tekutina srazí a na jjeím povrchu se vytvoří
krusta. Následně se krusta odřízne a na sýr jsou puštěny
mouchy sýrohlodky drobné, které do něho nakladou vajíčka. Než
se z vajíček vylíhnou larvy trvá dva až tři měsíce. Červi se
pak začnou shnilým sýrem živit a jejich výměšky jsou to, co
casu marzu dodává typickou texturu a chuť.
Před samotnou
konzumací této místní delikatesy je nutné ověřit, že se červi
uvnitř stále hýbou. Mrtví červi by znamenali to, že sýr už je
v takovém stádiu rozkladu, že by pro člověka byl toxickým.
Larvy uvnitř sýru jsou průhledně bílé, dlouhé kolem 8
milimetrů a dokáží vyskočit až do výšky 15 centimetrů a
proto je dobré chránit si při konzumaci oči.
Champagne (šumivé šampaňské víno)
je víno, které se pod tímto označením může vyrábět pouze ve
francouzské oblasti Champagne-Ardenne na východě země u hranic s
Belgií a tato zásada je v Evropské unii zakotvena ve statutu
chráněného místa původu. Pravé a originální šampaňské tak
pochází z jediného místa na světě, kterým je údolí řeky
Marny mezi městy Epernay a Remeš, což se odráží nejen na jeho
ceně, ale především na jeho kvalitě. Výroba šampaňského je
povolena ze tří odrůd vinné révy – rulandské modré, mlynářka
a Chardonnay. Chardonnay se vyznačuje jemným aroma a výraznou
kyselinkou, zraje pomalu a přináší svěží květinové a ovocné
tóny. Pinot Noir nabízí aroma vyzrálého ovoce a dává
šampaňskému potřebnou sílu a tělnatost. Pinot Meunier je
šampaňské, kde je tato odrůda zastoupena větším dílem a nemá
tak velký potenciál k zrání. Tajemství výroby si šampaňské
domy bedlivě střeží. Přesto jsou základní principy jeho výroby
známy. Jedinečnou vlastnost šampaňského způsobuje oxid
uhličitý, který vzniká jako vedlejší produkt při kvašení. V
uzavřených lahvích je mu zabráněno unikat, rozpouští se ve
víně a vytváří tak ony slavné bublinky.
Baklava je sladký zákusek, jejíž
tradice sahá až do roku 1473, kdy se v Istanbulu podávala na dvoře
Osmanského sultána Fatiha. Základem Baklavy je domácí těsto
zvané yufka. Těsto se válí na tenké plátky, které se pokládají
na plech, poté se proloží vrstvou nasekaných ořechů a překryjí
opět plátky vyváleného těsta. Za mistra se mohl považovat ten
kuchař, který plech vyložil nejméně 100 plátky těsta! Než
však vložil plech do pece, ukázal jej svému pánovi, který na
plech z výšky půl metru pustil kousek zlata. Pakliže zlato
propadlo baklavou až na dno plechu, kuchař si zlato mohl ponechat
za svoji dobře odvedenou práci. Za rodné město baklavy se
považujte turecký Gaziantep, kterému v roce 2008 turecký
patentový úřad registroval geografické označení pro Antep
Baklava.
Japonsko – houby Matsutake
Matsutake (Tricholome matsutake) je
houba a japonská specialita, jejíž český název zní čirůvka
větší. Jedná se o velice vzácnou a jednu z nejdražších hub
světa díky jejímu omezenému výskytu. Matsutake rostou především
v borovicových hájích Japonska, Číny a Korei. Houba se ale
vyskytuje také v Kanadě, Estonsku, Finsku, Norsku, Polsku, Laosu a
Švédsku. Čirůvka roste v symbióze s kořeny borovic a její
jedinečnost je v tom, že nikdy nevyroste dvakrát na stejném
místě. Během posledních let se po Ostrovech vycházejícího
slunce rozšířili brouci, kteří zabíjejí stromy, pod nimiž
tyto houby rostou. Matsutake tak začaly z přírody mizet. Metody,
kdy by se matsutake mohly pěstovat na farmách bez potřebných
stromů, se teprve vyvíjí, takže úbytek stromů je velmi vážným
problémem pro tento druh hub. Chuť houby je velmi palčivá a
kořeněná a Japonci ji právě proto nazývají ''královnou
podzimních chutí''.
Japonsko – hovězí Kobe
|
|
Steaky z krávy plemene Wagyu |
Hovězí kobe je steak z krávy
plemene Wagyu, které se chová pouze na jednom místě na světě,
kterým je japonská prefektura Hyogo. Japonci považují plemeno
wagyu za jeden ze svých národních pokladů a jeho export mimo
území Japonska byl po staletí zakázán. Živá zvířata bylo v
historii povoleno vyvézt pouze dvakrát – do USA a Austrálie.
Skot tohoto plemen je krmen pivem, masírován lidskýma rukama a
poslouchá vážnou hudbu po vzoru ''Pláničkovy metody'' z filmu
Slunce seno a pár facek. Pro plemeno Wagyu je typický dlouhý a
pomalý výkrm, který je nezbytný pro správné ukládání tuku ve
svalstvu. Vykrmený skot se poráží obvykle ve věku 30 až 35
měsíců. Výsledkem je výborná kvalita svaloviny s vysokým
podílem žádoucího vnitrosvalového tuku takzvaného mramorování.
Chuť masa je tak velice intenzivní a nesrovnatelná s ostatními
druhy hovězího masa. Všechny tyto aspekty dělají z Wagyu
nejdražší a nejchutnější hovězí maso na světě. Sto gramů
vážící plátek se v japonských restauracích prodává v
přepočtu za 700 korun.
Klíčová slova: Japonsko, Island, Itálie, Francie, Turecko, Skotsko
Publikováno: 19.11.2018
Aktualizováno: 21.11.2018
Autor: Miroslav Tryner
