Cestování za nevšedními gurmánskými zážitky

Fugu sashimi

Když se řekne cestování, tak si většina lidí ihned vybaví moře, krásné písčité pláže nebo úchvatná pohoří. V posledních letech se ale k těmto tradičním věcem, které jsou odjakživa spojeny s cestováním přidává cestování za gurmánskými zážitky. Stále více lidí se vydává do různých koutů světa nejen kvůli jejich přírodním krásám, historickým památkám, ale také kvůli jejich netradičním pokrmům a nápojům. Každá země na světe má svou kuchyni, své speciality, národní jídla a delikatesy. Pokud máte rádi jídlo, pití a řadíte se mezi gurmány, tak vás určitě budou zajímat následující odstavce, kde se dočtete kam a na jaké netradiční gurmánské zážitky se můžete vydat procvičit vaše chuťové pohárky.

Japonsko – ryba fugu

Ryba fugu

Ryba fugu (takifugu/říční prase) je zřejmě nejznámějším příkladem exkluzivního jídla, které je pro mnohé nezapomenutelným gurmánským zážitkem, který ale může být také vaším posledním, jelikož vám při konzumaci této ryby může jít i o život. Ryba fugu z rodu čtverzubců patří totiž mezi nejjedovatější zvířata na naší planetě a její konzumace je v Japonsku oblíbenou adrenalinovou zábavou připomínající ruskou ruletu. Játra, kůže a pohlavní orgány čtverzubce totiž obsahují jed tetrodotoxin, který je až dvanáctsetkrát silnější než kyanid draselný známý také jako cyankáli. Jedna ryba tak obsahuje množství jedu, které by dokázalo usmrtit 30 dospělých lidí.

Pokrm z ryby fugu tak může v Japonsku připravovat jen několik kuchařů, kteří absolvovali dva roky přísného školení, po kterém úspěšně složily přísné zkoušky a získali speciální licenci. Příprava masa z této ryby je tak doslova chirurgickým zákrokem, během kterého musí kuchař pečlivě oddělit jedovaté orgány od masa, které se následně servíruje ve tvaru květu nebo jako sašimi (velice tenké plátky se zeleninovou oblohou, které se namáčejí do sójové či citrusové omáčky). Všichni kuchaři používají na přípravu a vykuchání čtverzubce speciální nůž – fugu hiki, který je uložen ve speciální krabici a nesmí přijít do styku s ostatním kuchařským náčiním. Menu s rybou fugu se dá v gurmánských čtvrtích Tokia, Ósaky či Kjóta pořídit za 1200 korun.

Island – Hakárl

Islandská specialita Hakárl

Hakárl je islandská specialita, která je určena pro odvážlivce s opravdu silnými žaludky, které hned tak něco nerozhází. Hluboce fermentované kousky žraločího masa každého ihned omráčí svou pronikavou vůní a chutí. Jedná se o místní pochoutku připravovanou ze žraloka malohlavého. Tento žralok je nejseverněji žijící ryba, která aby se mohla účinně vyrovnávat s nízkou teplotou vody a její vyšší slaností, potřebuje mít maso doslova nasáklé dusičnatými látkami. Jeho otevřené útroby tedy silně zapáchají močovinou a v syrovém stavu je pro člověka maso jedovaté.

Příprava této pochoutky je časově velice náročná, obvykle minimálně 6 až 12 týdnů, při kterých je maso podrobeno kvašení pod velkým tlakem, při kterém z něj škodlivá látka vyteče. Když je fermentace dokončena, tak se maso nařeže na pruhy a zavěsí do průvanu, kde se 4 až 5 týdnů suší. Po vysušení se odstraní tmavý povlak a maso se nakrájí na kostičky (prodává se v obchodech zatavené v igelitu a konzumuje se pomocí párátek). Maso má silný specifický zápach po amoniaku a pikantní chuť připomínající uleželý sýr.

Skotsko – Haggis

Skotské národní jídlo haggis

Haggis je tradiční a zároveň národní skotské jídlo, které jako součást slavnostního menu nesmí chybět u dvou nejvýznamnějších skotských svátků – Burns' Supper (25. ledna) a svátku svatého Ondřeje (30. listopadu). Ani tento pokrm není pro slabé nátury, takže si pozorně přečtěte následující řádky, dříve než si Haggis ve Skotsku objednáte k jídlu. Tento slavností pokrm se skládá z ovčích vnitřností (srdce, játra, plíce), ovčího loje, cibule, koření, sůl a ovesné vločky.

Celá směs těchto ingrediencí se hodinu a půl vaří zabalena v ovčím žaludku, ve kterém se také následně servíruje. Jako příloha se používá šťouchaný brambor a šťouchaný tuřín (kedlubna). Haggis se servíruje za zvuku skotských dud, kdy ho vybraná osoba po přednesu básně národního básníka Roberta Burnse slavnostně naporcuje.

Itálie – Casu Marzu

Sýr Casu Marzu

Mezi vyhlášené italské speciality nepatří jen pizza, špagety a pasta, ale také sýr Casu Marzu ( v překladu shnilý sýr), který Evropská unie dokonce zakázala kvůli bezpečnostním rizikám prodávat. Tato sýrová specialita se vyrábí na Sicílii, kde se vytváří z místní varianty sýra Pecorino Sardo (sýr z ovčího mléka). Výroba sýru vypadá takto: Mléko se na nejdříve nahřeje a nechá se na tři týdny uležet. Během této doby se tekutina srazí a na jjeím povrchu se vytvoří krusta. Následně se krusta odřízne a na sýr jsou puštěny mouchy sýrohlodky drobné, které do něho nakladou vajíčka. Než se z vajíček vylíhnou larvy trvá dva až tři měsíce. Červi se pak začnou shnilým sýrem živit a jejich výměšky jsou to, co casu marzu dodává typickou texturu a chuť.

Před samotnou konzumací této místní delikatesy je nutné ověřit, že se červi uvnitř stále hýbou. Mrtví červi by znamenali to, že sýr už je v takovém stádiu rozkladu, že by pro člověka byl toxickým. Larvy uvnitř sýru jsou průhledně bílé, dlouhé kolem 8 milimetrů a dokáží vyskočit až do výšky 15 centimetrů a proto je dobré chránit si při konzumaci oči.

Francie – Champagne

Láhev pravého Champagne

Champagne (šumivé šampaňské víno) je víno, které se pod tímto označením může vyrábět pouze ve francouzské oblasti Champagne-Ardenne na východě země u hranic s Belgií a tato zásada je v Evropské unii zakotvena ve statutu chráněného místa původu. Pravé a originální šampaňské tak pochází z jediného místa na světě, kterým je údolí řeky Marny mezi městy Epernay a Remeš, což se odráží nejen na jeho ceně, ale především na jeho kvalitě. Výroba šampaňského je povolena ze tří odrůd vinné révy – rulandské modré, mlynářka a Chardonnay. Chardonnay se vyznačuje jemným aroma a výraznou kyselinkou, zraje pomalu a přináší svěží květinové a ovocné tóny. Pinot Noir nabízí aroma vyzrálého ovoce a dává šampaňskému potřebnou sílu a tělnatost. Pinot Meunier je šampaňské, kde je tato odrůda zastoupena větším dílem a nemá tak velký potenciál k zrání. Tajemství výroby si šampaňské domy bedlivě střeží. Přesto jsou základní principy jeho výroby známy. Jedinečnou vlastnost šampaňského způsobuje oxid uhličitý, který vzniká jako vedlejší produkt při kvašení. V uzavřených lahvích je mu zabráněno unikat, rozpouští se ve víně a vytváří tak ony slavné bublinky.

Turecko – Baklava

Turecký dezert baklava

Baklava je sladký zákusek, jejíž tradice sahá až do roku 1473, kdy se v Istanbulu podávala na dvoře Osmanského sultána Fatiha. Základem Baklavy je domácí těsto zvané yufka. Těsto se válí na tenké plátky, které se pokládají na plech, poté se proloží vrstvou nasekaných ořechů a překryjí opět plátky vyváleného těsta. Za mistra se mohl považovat ten kuchař, který plech vyložil nejméně 100 plátky těsta! Než však vložil plech do pece, ukázal jej svému pánovi, který na plech z výšky půl metru pustil kousek zlata. Pakliže zlato propadlo baklavou až na dno plechu, kuchař si zlato mohl ponechat za svoji dobře odvedenou práci. Za rodné město baklavy se považujte turecký Gaziantep, kterému v roce 2008 turecký patentový úřad registroval geografické označení pro Antep Baklava.

Japonsko – houby Matsutake

Houby Matsutake

Matsutake (Tricholome matsutake) je houba a japonská specialita, jejíž český název zní čirůvka větší. Jedná se o velice vzácnou a jednu z nejdražších hub světa díky jejímu omezenému výskytu. Matsutake rostou především v borovicových hájích Japonska, Číny a Korei. Houba se ale vyskytuje také v Kanadě, Estonsku, Finsku, Norsku, Polsku, Laosu a Švédsku. Čirůvka roste v symbióze s kořeny borovic a její jedinečnost je v tom, že nikdy nevyroste dvakrát na stejném místě. Během posledních let se po Ostrovech vycházejícího slunce rozšířili brouci, kteří zabíjejí stromy, pod nimiž tyto houby rostou. Matsutake tak začaly z přírody mizet. Metody, kdy by se matsutake mohly pěstovat na farmách bez potřebných stromů, se teprve vyvíjí, takže úbytek stromů je velmi vážným problémem pro tento druh hub. Chuť houby je velmi palčivá a kořeněná a Japonci ji právě proto nazývají ''královnou podzimních chutí''.

Japonsko – hovězí Kobe

Steaky z krávy plemene Wagyu

Hovězí kobe je steak z krávy plemene Wagyu, které se chová pouze na jednom místě na světě, kterým je japonská prefektura Hyogo. Japonci považují plemeno wagyu za jeden ze svých národních pokladů a jeho export mimo území Japonska byl po staletí zakázán. Živá zvířata bylo v historii povoleno vyvézt pouze dvakrát – do USA a Austrálie. Skot tohoto plemen je krmen pivem, masírován lidskýma rukama a poslouchá vážnou hudbu po vzoru ''Pláničkovy metody'' z filmu Slunce seno a pár facek. Pro plemeno Wagyu je typický dlouhý a pomalý výkrm, který je nezbytný pro správné ukládání tuku ve svalstvu. Vykrmený skot se poráží obvykle ve věku 30 až 35 měsíců. Výsledkem je výborná kvalita svaloviny s vysokým podílem žádoucího vnitrosvalového tuku takzvaného mramorování. Chuť masa je tak velice intenzivní a nesrovnatelná s ostatními druhy hovězího masa. Všechny tyto aspekty dělají z Wagyu nejdražší a nejchutnější hovězí maso na světě. Sto gramů vážící plátek se v japonských restauracích prodává v přepočtu za 700 korun.

Klíčová slova: Japonsko, Island, Itálie, Francie, Turecko, Skotsko

Publikováno: 19.11.2018
Aktualizováno: 21.11.2018
Autor: Miroslav Tryner